William Shakespeare

William Shakespeare (1564-1616) patří k teprve druhé generaci tvůrců obrozeného divadla novověku. Humanistický a renesanční návrat ke kořenům kultury oživil zájem o antiku a v Anglii začaly brzy vznikat hry čerpající jak z tradic antického, tak i středověkého světského a náboženského divadla. Shakespearovi se zázračně podařilo přetvořit impulzy načerpané z mnohdy neumělých výtvorů jeho bezprostředních předchůdců v díla trvalé hodnoty.

Rozvoj renesanční kultury v Anglii byl silně ovlivněn i procesem anglické reformace. Odluka od Říma a ustanovení anglikánské církve Jindřichem VIII. měly obrovský dopad na atmosféru ve společnosti i přímo na divadlo. Náboženské příběhy byly postupně vytlačovány, až převládlo divadlo ryze světské. Potulní kejklíři a herci našli své aristokratické patrony a postupně se zprofesionalizovali na stálých scénách. Netrvalo dlouho a divadlo se stalo nejdůležitějším komunikačním médiem společnosti. Na divadelních prknech se před publikem, čítajícím až několik tisíc hlav, den co den reflektovaly nejpalčivější problémy doby, střetávaly protikladné pohledy na svět, a dokonce se divadlo stalo i přímým nástrojem politického boje. To vše navzdory přísnému dohledu státní cenzury a útokům puritánských měšťanů, kteří divadlo nenáviděli. Duchovní přerod, který provázel nastartovanou přeměnu provinční aristokratické Anglie v moderní světovou mocnost, našel v tehdejším divadle, a zejména pak v dramatech Williama Shakespeara, svůj působivý odraz.

Den dramatikova narození se tradičně odhaduje na 23. 4. 1564 (podle data křtu 26. 4. a ve shodě s datem úmrtí 23. 4. 1616). Otec, John Shakespeare, byl rukavičkář. Ve třiceti letech si vzal Mary Ardenovou, sečtělou a poměrně vzdělanou ženu, která mohla svůj původ odvozovat od anglosaských předků. Ardenský les, nesoucí její rodné jméno, se nacházel na sever od Stratfordu. Shakespearovi rodiče byli, jak se podle zachovaných dokladů jeví, věřící katolíci. Nicméně ještě než se William Shakespeare narodil (jako prvorozený syn, ale čtvrté dítě v rodině, dvě sestry zemřely krátce po narození), zažili trojí změnu oficiálního náboženství v zemi. Královna Alžběta na počátku své vlády katolíky tolerovala, a tak mohl John Shakespeare bez velkých potíží budovat svou kariéru zámožného a ctěného měšťana. Stal se radním města Stratfordu a vypracoval se až na rychtáře. V souvislosti s rostoucím ohrožením ze strany katolického Španělska a po náboženských nepokojích v zemi začínala ale státní moc násilně na občanech anglikánské vyznání vynucovat a katolíci museli svou víru skrývat. Ještě jako chlapec byl William Shakespeare svědkem postupného úpadku otcovy kariéry. Otec se zřejmě zapletl do nelegálního obchodu s vlnou a byl pronásledován tajnou policií. Byl šikanován i za svou víru. Postupně rozprodával majetek, zchudl a syna zřejmě z finančních důvodů vzal nakonec ze školy místo v šestnácti už ve čtrnácti letech. Na příkladu svého otce poznal budoucí dramatik zvraty osudu. Zkušenost s tím, jak se jeho rodiče i učitelé museli sklánět před státní mocí, mu mohla vnuknout základní téma jeho her, jímž je rozpor mezi zdáním a skutečností, přetvářkou a pravdou. Škola, kde běžnou vyučovanou látkou byly antické texty, ho seznámila s Ovidiem, Plautem, Senekou, Plútarchem a dalšími autory, z nichž posléze čerpal. Školní řečnická cvičení, v nichž se k pravdě dospívalo střetáváním různých hledisek, podnítila i jeho metodu psaní. Právě schopnost působivě a přesvědčivě vyjádřit vzájemně protikladné názory a neustrnout na dogmatu nabíjí Shakespearovy hry dynamičností a dává jim jejich všeplatnost a nesmrtelnost.

Co dělal William Shakespeare do svých osmnácti let, není známo. Snad byl vychovatelem ve šlechtické rodině. V osmnácti letech si spěšně bere o osm let starší Anne Hathawayovou, která mu za šest měsíců po svatbě porodí dceru Susannu a rok nato pak dvojčata Hamneta a Judith. Další písemné zmínky o něm se objevují až v roce 1592. Dramatik Robert Greene zaútočil na jakéhosi mladého nedovzdělaného pisálka, „který se dnes tváří, že je jediný Shake-scene v zemi“. Je to jen doklad toho, že už v roce 1592 byl Shakespeare v Londýně autorem, který budil oprávněnou pozornost. Lze se však pouze dohadovat, jakými cestami se k divadlu a psaní dostal.

V první fázi tvorby (1588–1595) si Shakespeare vyzkoušel své síly na různých žánrech: historii, tragédii i komedii. V obsáhlé tetralogii (trojdílný Král Jindřich VI. a Král Richard III.) zmapoval historii „válek dvou růží“, Yorků a Lancasterů. Shakespeare zde nahlíží na dějiny jako na nekonečně se opakující proces boje o moc. Zatímco první tři díly jsou psány rozmáchlým kronikářským způsobem, Král Richard III. se soustřeďuje na příběh o vzestupu a pádu titulního hrdiny. Hra je postavena na půdorysu senekovské tragédie, přebírá i postupy lidového divadla a je zde i patrná inspirace dramaty slavného Shakespearova současníka Christophera Marlowa. Shakespeare ale dodal postavě zlosyna motivaci jednání, vybavil ji humorem, hereckým šarmem, a vytvořil tak postavu rozporuplnější, složitější a pravdivější, než byly její před - obrazy. Současně se mu v dramatu podařilo vykreslit pochmurný obraz světa vydaného napospas dravé moci. K historickým hrám raného období bývá někdy řazen i Král Jan, příběh Jana Bezzemka.

Zřejmě první Shakespearovou tragédií byl Titus Andronicus, hra, která vychází ze senekovské „tragédie pomsty“. Je postavena na protikladech dobra a zla, civilizace a barbarství a obsahuje scény plné krutosti a násilí. Hra, která kritikům 19. století připadala už zastaralá, se bohužel v dnešním světě jeví až nepříjemně aktuální.

Žánr komedie otevírá Komedie omylů, variace antické plautovské veselohry, kde autor oproti svému literárnímu zdroji násobí postavy a dramatické postupy, a tím i zmatky na scéně. Netypicky zde dodržuje jednotu místa, času a děje, a je tak schopen dát této až nevázané taškařici řád i smysl. Dva kavalíři z Verony a Marná lásky snaha jsou naopak komedie romantické.

Divadelně nejvděčnější a dodnes jednou z nejvíce uváděných komedií raného období je Zkrocení zlé ženy. Shakespeare si zde zvolil věčné i vděčné téma boje mezi mužem a ženou a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky. Spíše než jedno či druhé pohlaví je zde ale vysmívána obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost.

V roce 1595 se stal Shakespeare hercem, autorem a spolupodílníkem divadelní společnosti Služebníci lorda komořího. Tři hry rozdílných žánrů ho v krátké době učiní nejuznávanějším dramatickým autorem své doby: tragédie Romeo a Julie, komedie Sen čarovné noci a historická hra Král Richard II. V nich se Shakespeare zaskví nejen jako dramatik, ale současně i jako úchvatný lyrický básník.

Přestože je Romeo a Julie tragédie, je to příběh mladý, stranící životu a až do svého tragického zlomu velice zábavný. Tragický závěr vrcholí očistnou katarzí. Navzdory nenávisti starců se zde totiž milostný cit dvou mladých lidí ukazuje jako nejvyšší hodnota, kterou ani smrt nedokáže zahubit. Podobné východisko jako tragédie Romeo a Julie, tedy bránění rodičů lásce jejich dětí, má i komedie Sen čarovné noci (tradovaný název Sen noci svatojánské pomíjí skutečnost, že se příběh hry výslovně odehrává v noci z 30. dubna na 1. května). Namísto citu až za hrob je zde ale láska zobrazena jako hra přechodných vášní podléhající čarovným silám. V této rozverné a současně nanejvýš poetické komedii, v níž se mistrně podařilo propojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou i lidovou burleskou, vytvořil Shakespeare působivou divadelní metaforu věčně proměnlivého světa. Král Richard II., Shake spearovo nejpoetičtější historické drama, je první částí druhé historické tetralogie, kterou v průběhu 90. let doplní dvoudílný Král Jindřich IV. (1596–1597) s nezapomenutelnou postavou zpustlého rytíře Falstaffa, a vlastenecky pojaté drama Král Jindřich V. >(1599).

V srpnu 1596 Shakespearovi umírá jeho jediný syn Hamnet ve věku jedenácti let. Lze se jen dohadovat, jak těžce dramatik tuto ztrátu nesl, ozvuky osobní tragédie jsou ale v jeho následující tvorbě patrné. Téhož roku kupuje svému otci šlechtický titul a rodině ve Stratfordu pořídí a zrenovuje dům. Jako by se tak snažil vykoupit z domácích závazků. V následujících letech do přelomu století dokončí svou druhou historickou tetralogii, napíše valnou část zřejmě auto biograficky laděných Sonetů (které knižně vyjdou až v roce 1609) a vytvoří své vrcholné komedie: Benátský kupec, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí, Veselé paničky windsorské a Večer tříkrálový. Tyto komedie spojuje nesmírná jazyková pestrost, výrazná individualizace postav, působivé propojování a kontrastování dějových pásem, které z různých úhlů osvětlují a zrcadlí témata hry. Do většiny z těch to komedií však vedle veselí a rozvernosti začínají pronikat tóny smutku a melancholie.

Benátský kupec, napsaný zřejmě v roce 1597, je hrou kontrastů, ve které se romantická pohádka střetává s realistickým obrazem tehdejší doby a kde nic není takové, jaké se zprvu jeví. Nebývalá velkorysost, s níž titulní postava kupec Antonio obětuje lehkovážnému mladíkovi své peníze a málem i život, může zakrývat utajovanou homosexuální lásku. A ústřední postava hry, Žid Šajlok, v Shakespearově pojetí staví na hlavu zažitý antisemitský stereotyp. Z vysmívané figurky lakotného a krutého Žida dokáže dramatik vytvořit člověka, který především brání svou lidskou důstojnost.

Veselé paničky windsorské je komedie, v níž se autor vrací z dalekých zemí do současné Anglie zalidněné nejroztodivnějšími lidskými typy. Hra napsaná převážně prózou vznikla údajně na přání samotné královny Alžběty, aby Shakespeare napsal hru o zamilovaném Falstaffovi. Přes svůj příležitostný ráz je to hra nebývale vděčná a často hraná. Snad i proto, že na rozdíl od jiných komedií tohoto období je především laskavá. Potrefenému antihrdinovi zde nehrozí nic horšího než výprask a ostuda.

Na počátku 17. století je William Shakespeare muž v nejlepších letech, věhlasný dramatik, který je miláčkem lidového i vznešeného publika a oblíbencem samotné královny Alžběty. Dne 12. dubna 1599 se na jižním břehu Temže otevírá nové divadlo Globe Shakespearovou tragédií Julius Caesar. Shakespearův život a jeho tvorba tím vstupují do své druhé poloviny. Dranmatik se stává desetiprocentním podílníkem divadla Globe, nové domovské scény divadelní společnosti Služebníci lorda komořího, s kapacitou 3300 diváků, nesoucí nadpis „Totus mundus agit histrionem“, což volně přeloženo znamená „Celý svět je divadlo“. Možnou příčinou nápadného zlomu v jeho tvorbě je zřejmě souhra řady okolností: politických, společenských, uměleckých i ryze osobních.

Na tak výsostně politického autora, jakým Shakespeare byl, měly jistě vliv obavy o budoucnost Anglie po smrti stárnoucí bezdětné královny Alžběty I. v době už zjevného přechodu země od zavedených pořádků aristokratické společnosti k ziskuchtivé společnosti nového věku. Zatímco se dramatik ve svých předešlých historických hrách snažil pochopit obecné zákonitosti boje o moc a zmapovat dějiny Anglie, nyní se od anglické historie odklání a hledá látky v jiných místech a časech, skrze něž by mohl svobodněji a důrazněji ukazovat na poměry doma. Více než mechanismy moci ho ale začíná zajímat sama osobnost vládce, jeho duševní pochody a schopnost vládnout. Více než dříve si rovněž začíná uvědomovat roli vrtkavých mas v politickém dění. Plodem tohoto zájmu je Julius Caesar, první z řady velkých tragédií, v jejichž středu stojí vládce a které ukazují svět na přelomu dvou epoch. Ústřední postavou hry ovšem není Caesar, ale Brutus, jehož násilný čin není motivován osobní touhou po moci, ale nadosobní ideou. V Juliu Caesarovi se autorovi podařilo postihnout věčný dějinný paradox, který ukazuje, že čím vznešenější jsou záměry těch, kteří se odhodlají vzít vládu věcí veřejných do svých rukou, tím hůře je lze uskutečnit.

Změněná doba s sebou přinesla i změnu vkusu. Objevila se řada mladších auto rů, kteří začali psát jinak než Shakespeare, pro vzdělanější a náročnější publikum. V době, kdy ve dvousettisícovém Londýně chodilo denně do divadla několik tisíc diváků, bylo třeba hledat nová témata a atraktivnější výrazové prostředky. Shakespearovým uměleckým protipólem byl o osm let mladší Ben Jonson, Shakespearův vzdělanější kolega, obdivovatel, stejně jako nelítostný kritik. Jonson byl autorem jízlivým, satirickým a ve svých nejlepších hrách domácím a současným. Stál u zrodu nové umělecké formy, jíž byly výpravné produkce chlapeckých souborů v uzavřených divadlech, s dekoracemi, hudbou a zpěvem. (Na tuto „válku divadel“, probíhající v Londýně v prvních letech 17. století, se naráží v Hamletovi.)

Shakespeare na nové požadavky doby reagoval. Zdá se, že první známkou změny stylu bylo už to, že soubor opustil představitel dřívějších hrubě zemitých komických postav Will Kemp a na jeho místo nastoupil intelektuálnější typ komika Robert Armin, který se snad poprvé objevil v Globu v roce 1600 v roli klauna Prubíka (Touchstone) v upravené verzi komedie Jak se vám líbí a rok nato jako šašek August (Feste) v komedii Večer tříkrálový.

Večer tříkrálový je poslední komedie, ve které humor a dobrá nálada převládají nad pocity skepse a zmaru. Odehrává se sice v exotické Ilýrii, ale přesto je zejména ve svém burleskním pásmu pevně ukotvená v Anglii. Oproti předcházejícím komediím zde zdrojem dramatického konfliktu nejsou ani tak omyly, intriky či kouzla a čáry, nýbrž vlastní zaslepenost a sebeklam. Více než jindy se nad příběhem vznáší hrozivý stín smrti. Namísto dříve laskavého humoru nabízí tato hra spíš humor drastický. Nejostřeji, nejkritičtěji a nejsoučasněji ze hry vystupuje postava puritánského Malvolia, který je nakonec vynesen jako masopustní Morana, ale jehož nenávistná hrozba zůstává neodbytným mementem.

V dalších komediích se Shakespeare snažil ještě více vyjít vstříc dobovému vkusu. Platí to zejména o cynické a groteskní tragikomedii Troilus a Kressida (1601), která v satiričnosti a v bourání mýtů překonala svou dobu. Láska je zde redukována na sex, válka a hrdinství jsou nesmyslnou řezničinou. Příběh o trójské válce je stejně jako Romeo a Julie příběhem omladé lásce, jíž doba nepřeje, ale zatímco láska veronských milenců přežívá i po jejich smrti, v Troilovi a Kressidě milenci přežijí, ale jejich láska je mrtvá dříve, než se narodí.

Komedie Konec dobrý, všechno dobré (asi 1602) a Něco za něco (asi 1604) bývají označovány jako „problémové“ či „hořké“. Jsou psány již v novém stylu s prvky grotesknosti a společenské kritiky. Podobně jako ve velkých tragédiích z tohoto období tvorby se do nich promítají problémy přelomu dvou epoch a odpovědnosti vládců.

Čtveřici nejslavnějších Shakespearových tragédií zahajuje Hamlet. Shakespeare, inspirovaný dobovým zájmem o řeckou tragédii, přepracoval starší hru o pomstě za otcovraždu, jejímž autorem byl zřejmě Thomas Kyd. Přestože většinu podstatných dějových prvků Shakespeare převzal z již existujících pramenů, až jeho zpracování jim dalo vnitřní logiku, dramatický spád, básnickou působivost i filozofickou hloubku, pro něž tato hra patří k nejvyšším vrcholům světového písemnictví. Základním tématem je záhadnost lidské existence, smysl pozemského bytí, přitom je to však hra nedidaktická, poutavá a otevřená řadě možných interpretací. První verze vznikla snad už v roce 1599, ale Shake - speare na dramatu dále pracoval a výrazně ho předělával. Do konečné podoby se jistě promítly i některé konkrétní události. V roce 1601 byl po nezdařeném pokusu o odstavení královny Alžběty z trůnu popraven lord Essex a spolu s ním i Shakespearův aristokratický příznivec hrabě Southampton. V září téhož roku pak umírá Shakespearův otec.

Jinou sondou do duše „veřejného činitele“ je tragédie Othello. Zatímco na postavě Hamleta autor ukázal, jak myšlení může paralyzovat čin, v Othellovi cit a vášeň ochromují rozum. Tragédie Othello je dalším příkladem toho, jak Shakespeare myšlenkově předběhl svou dobu. V čase masového obchodování s černými otroky vytvořil na podkladě protičernošské tendenční povídky strhující drama plné výsostné poezie a humanistického cítění. „Čestného vraha“ Othella autor ukazuje jako oběť intrikánského Jaga, který je další z dokonale psychologicky vykreslených postav. Jazyk v této hře je nejen prostředkem charakterizace a sledu básnických obrazů, ale přímo nástrojem děje. Mocí slova získá Othello Desdemonu, ve zmatení jazyka se rozpadá jeho láska, rozbitím jazyka do nesouvislých výkřiků vrcholí jeho pád. Do sítí slov chytá Jago své oběti a vhodně voleným slovem zabíjí.

V roce 1603 umírá královna Alžběta I. a na anglický trůn nastupuje Skot Jakub I. z dynastie Stuartovců. Ze Shakespearovy herecké společnosti se stávají Služebníci královi, neboť král je přijímá pod svůj patronát.

V letech 1605 až 1606 píše Shakespeare další dvě velké tragédie, Macbetha a Krále Leara. Hru ze skotských dějin vytvořil na počest nového krále, který svůj původ odvozoval od Banqua a sám psal učená pojednání o čarodějnictví i o násilném uchvácení trůnu. V Macbethovi dramatik mistrovsky dokázal zhustit epicky rozvětvený děj převzatý z historických pramenů v tematicky i časově sevřený útvar umocněný silou básnického výrazu. Macbeth je hra, v níž se základní dramatický konflikt odehrává v psychice titulní postavy. Tato hra o ctižádosti a svědomí klade nepříjemné otázky po tom, zda je člověk zodpovědný za své činy jen sám sobě, anebo zda existuje něco, co ho přesahuje.

V obraze rozvráceného světa, který Shakespeare ve svých čtyřech velkých tragédiích vykreslil, jde nejdále ve hře Král Lear. Zatímco Hamlet měl ještě odvahu pokusit se stav světa napravit, i když se to ukázalo být nad jeho síly, král Lear je vystaven utrpení obludných rozměrů. Téma konce staré a začátku nové epochy je v této hře přeneseno do generačního, rodinného konfliktu. Tragickému konci titulní postavy ale chybí očistná katarze. Po apokalyptickém zážitku zůstává jen hořké memento.

V následujícím roce 1607 se Shakespeare opět vrací k antickým příběhům čerpaným z Plútarcha. Píše vrcholnou tragédii Antonius a Kleopatra a výsostně politické drama Coriolanus. V tragické satiře Timon Athénský Shake - speare sice přepracoval starý řecký mýtus, ale hra byla především reakcí na kořistnictví nové doby. Lze říct, že skeptický pohled na svět v této hře vrcholí a předznamenává další výrazný zlom v autorově tvorbě.

V únoru 1608 se stává Shakespeare dědečkem, dcera Susanna přivede na svět dceru Elizabeth. Dramatik prodává svůj podíl v divadle Globe a vrací se do Stratfordu. Do konce života napíše ještě sedm her: čtyři ve spolupráci s jinými (včetně ztracené hry Cardenio, napsané s Johnem Fletcherem) a tři sám. Tak jak se v této době zámořských objevů zvětšuje a otevírá svět, i dramatikova fantazie překračuje svíravé hranice bezvýchodnosti a obrací se k utopiím, pohádkám a úchvatným vizím. Hry závěrečné etapy dramatikovy tvorby, pro které se ustálil název romance, se vyznačují odklonem od tragiky života. Převládá v nich tón smíření a odpuštění. Dějí se v nich zázraky a cestuje se v nich časem i prostorem. Viny otců jsou zde vykoupeny jejich dětmi. Po sérii romancí Perikles (asi 1608), Cymbelín (asi 1609), Zimní pohádka (asi 1610) a Bouře (asi 1610) se autor, zřejmě opět ve spolupráci s Johnem Fletcherem, vrací obloukem k anglické historii hrou Král Jindřich VIII. (asi 1613), která končí narozením budoucí královny Alžběty I. Se stejným spoluautorem napíše ještě hru Dva vznešení příbuzní (asi 1613).

Bouře je Shakespearovo poslední samostatné dílo. Hra, v níž dramatic dosahuje vrcholů básnického výrazu, přerůstá v úchvatnou metaforu, symbolické zobrazení světa. Touto knihou se zřejmě autor symbolicky loučí se svou profesí dramatického básníka. V logice Shakespearovy tvorby má  Bouře své

pevné místo. Od her, v nichž Shakespearův hrdina poznává svět a je odhodlán ho měnit, přes ponor do nitra člověka a odkrytí jeho slabostí, směřuje autorova tvorba k obrazu světa, který je z.hadný a nepochopitelný. V konečné fázi pak člověk a svět splývaj. v přirozené jednotě a věčném řádu přírody. Autor získává .levný nadhled nad marnostmi lidského života a současně ukazuje život sám jako zázračnou a nádhernou marnost.

Všechno pomine

jak tahle naše bezvýznamná hříčka

a nezůstane nic. Jsme z téže látky,

z jaké se tkají sny, a chvilka žití

je ostrov v moři spánku.

Jiří Josek